Listopad 2015

Aktivním optimismem proti chaosu světa

20. listopadu 2015 v 7:55 Když chci psát
Letošní listopad stojí opravdu za to. Často se ptám, jaký má život vlastně smysl, proč jsou lidi takoví, co nás čeká... Minulý víkend se mi ani nechtělo vylézt z postele.

Včera jsem už musela začít něco dělat. Mým úkolem je Antoine de Saint-Exupéry. Naštěstí jsem Malého prince četla a viděla ve filmu asi v druhé třídě. Tehdy mě chytil za srdce a chytá mě zas. V knihovně jsem si půjčila další knížky, ze kterých se dozvídám pozadí vzniku této pohádky.


Malý princ vyšel v New Yorku na Vánoce roku 1943. Nakladatel očekával hlavně obchodní úspěch, který se okamžitě dostavil. Autor do ní vložil celé své srdce, strach a naději. Psal ji v exilu, když v jeho zemi zuřila válka.

"Německá noc pohřbila celou naši zem. Dosud jsme se alespoň dozvídali něco o těch, které máme rádi. Ještě jsme jim mohli říkat, že je máme rádi, i když jsme s nimi nemohli sdílet jejich trpký chléb. Z dálky jsme mohli zaslechnout jejich dech. To je však pryč. Francie už je jen mlčení... "

"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel."

Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…"
"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.
"Poušť je krásná…," dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic... Neslyšíme nic…
A přece něco září v tichu…
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"


Mně čtení Malého prince včera okouzlilo, zlepšilo náladu, ukázalo cestu. Četli jste vy Malého prince? Líbil se vám, nebo ne? Máte nějakou oblíbenou pasáž? Budu ráda za vaše komentáře a za účast v anketě.

Romantické dny v rozkvetlé Florencii

10. listopadu 2015 v 13:38 Deník ze svatební cesty 1909
Omlouvám se vám i mladým novomanželům z počátku minulého století, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. V Benátkách se jim moc zalíbilo, na některá místa se vraceli a znovu se nechali unášet genialitou architektů, malířů, sochařů.
Jejich svatební cesta pak pokračovala do Toskánska.


Sobota, 20. března
Odjezd v 10 hodin dopoledne směr Florencie. Příjezd ve 4 hodiny 40 minut. Ubytování v Grandhotelu.

Cesta vedla nádhernou appeninskou krajinou.

Neděle, 21. března

Dopoledne procházka zahradách Cascine a hlavními ulicemi města přes náměstí Vittoria Emanuela k Dómu a kampanile.
Odpoledne odpočinek.


Pondělí, 22. března
Dopoledne odpočinek.
Odpoledne procházka ulicemi města k radnici


Tady zdá se už víc odpočívali na pokoji v hotelu a věnovali se sami sobě.

Vrchol blaha

9. listopadu 2015 v 19:20 Když chci psát



Brodit se listím v městském nebo zámeckém parku

Miluju, když mě blízká osoba (jedno jakého pohlaví) za slunečného podzimního dne pozve do parku brodit se listím. Je to vážně slastný pocit šoupat nohama a šustit hlavně těmi většími lupeny a čichat vůni spadaného listí.
Taky se mi líbí vodní plochy v parcích, rybníčky a jezírka, kam to listí padá.



Po procházce posezení v útulné kavárně

Posedět si a popovídat, nebo se jen dívat hluboko do očí. Ve dvou. Bez mobilů. S kamarádkou probrat život až na kost. S milým se vznášet v oblacích vůně kávy, dobrých zákusků a podzimních rostlin v dekoracích.




V hnusném deštivém počasí zůstat s knížkou v posteli

V listopadu se často stane, že venku je tma, mlha, hustě prší. Psa by nevyhnal. Štěstí je, když taky nemusím nikam. Uvařím si čaj a celý den se neodtrhnu od knížky, deníku a tužky.


A co vy? Co máte na podzim nejradši?

Jak se dá (při)vydělávat psaním

4. listopadu 2015 v 14:50 Když chci psát
Atraktivní téma. Kdo z nás by se nechtěl živit jenom psaním, posedávat po kavárnách, s cigárkem v ruce zasněně přemýšlet o svém dalším románu. Pokud si matně vzpomenete na hodiny literatury (já vím, literární dějepis se už moc nenosí), tak víte, že drtivá většina spisovatelů (i těch geniálních) se topila v dluzích, neměla co jíst, ti šťastnější si vydali knížku vlastním nákladem. Naštěstí dnes máme internet a nemusíme čekat, až si nás všimne nějaký nakladatel, mecenáš, milovník literatury, naše veledílo nám vydá a vyplatí tučné honoráře.

Cest k úspěšnému psaní je mnoho, můžeme si některé z nich ukázat. Úplně nejdřív je důležité

Začít psát


Jak banální, říkáte si. To je přece jasné jak facka. Zkusili jste ale zachytit své genilání myšlenky a nápady a spoutat je do slov a vět? Ano? A jsou tak geniální, jak vám připadaly, když vířily ve vaší hlavě? Komu se to podařilo, tak asi nečte tento článek. Pokud vám vaše řádky nepřipadají dokonalé, nezoufejte, dá se to zlepšit:

  • opakováním pokusů
  • psaním rukou a čmáráním po papíře
  • okamžitým zapisováním myšlenek a nápadů
  • zpracováním nápadů co nejdřív
  • vylepšováním textu
  • čtením svého textu nahlas
  • čtením knih, zajímavých článků, cizích rukopisů
Nemusíme hned oslovovat nakladatelství, zkusme psát pro sebe, pro jednoho blízkého člověka, pišme rukou dopisy, tím postupně získáme zručnost a odvahu.

Najít první čtenáře

Pro mě bylo nejtěžím krokem své dílko někomu ukázat a nechat přečíst. Sebrat odvahu a jít do toho. S rizikem tvrdé kritiky, posměchu, ponížení... Přesto jsou první čtenáři důležití a měli bychom jim naslouchat. Třeba mají v něčem pravdu, třeba se dá něco vylepšit, třeba nám úplně nerozumí. Pro první čtenáře můžeme uspořádat malou soukromou virtuální akci, lepší to bude samozřejmě naživo v čajovně, v altánku v parku. Nebo napsat pohádku a vyrazit ji přečíst dětem ve školce. Nebo se vypravit do domova seniorů... tady už by vám mohli uvařit kafe nebo čaj.

Podělíte se i vy, jak jste začínali s psaním a co vám psaní kdy vyneslo (nemusí to být nutně jenom peníze)?

Listopadová dekadence

4. listopadu 2015 v 8:18 Kapka poezie nikoho nezabije
Říjen byl opravdu... jak to jen říct? Náročný? Vyčerpávající? Sebezpytující? Jsem ráda, že už je za mnou. Prázdniny a svátky jako by ani nebyly.

V tomto stavu jsem objevila Almanach neodekadence. A užila jsem si.

"Rozkladem rozleptaná společnost dneška se sesouvá. K degradaci. K marasmu. K úpadku. Jak černí hadi se navrací nálady fin de siécle. Znovu zažíváme onen valčík hédonické zhýralosti a nechutného barbarství. Znovu se bojíme, že nevyjde slunce a místo toho nás zpraží déšť pekelného ohně. ..."

Kamil Princ, z Ouverture k Almanachu



Mám ráda prokleté básníky, básnické formy, rýmy, rytmus, Hlaváčka...

Na notu Hlaváčkovu
Jan Mikeš

I já dnes naladil svá slova pro Tvou duši,
aby v ní zazněla jak píseň Hlaváčkova...
Hrál kdosi na hoboj... a já se rozhod rušit
a přijít pod okno Ti něžně zaráčkovat

svou báseň. Lahodnou - jak doufám - pro Tvé uši.
Och, Petro! To jsem já, Tvůj milovaný abbé.
A je mým úkolem Tvou fantazii vzrušit.
Ne. Žádnej Hlaváček! (Kam ten se na mě hrabe?!)

Cožpak mě neseznáváš alespoň po hlase?
Tož zvednu svíci výš, blíž k tváři, jestli žádáš...
... od svíčky vzplanul vous... Záclona pohla se.
Ach, sličná Markýzo, proč smích svůj neovládáš?

Je pozdě již. A já si v kašně chladím tváře,
o touze přemítám a s ironií v hlase
říkám: Kdo odolal by lásce sebežháře?
Jistě mne miluje. Do tenat chytila se.